Pár řádků o mé přítelkyni Oleně, která je velmi vzdělaná ukrajinská žena co přijela do České republiky z Kyjeva. Žije, studuje a pracuje nyní v Brně.
Jmenuji se Olena Zaichenko.
Narodila jsem se do rodiny umělců a také jsem vystudovala historii umění a obhájila Ph. D. Po uprchlickém stěhování do České republiky jsem se přihlásila na Masarykovu univerzitu (Filozofická fakulta, katedra muzeologie). Plánovala jsem se zúčastnit mnoho navrhovaných tvůrčích projektů, které se tvořily pro Ukrajince, ale nyní se vlastně zabývám po finanční stránce přežitím. To mi však nebrání v tom, abych dál umělecky tvořila. Protože mi to pomáhá vzpomenout si, kdo jsem, zachovat si důstojnost i jako uprchlice a dál se rozvíjet.
Mnoho let před válkou jsem se živila jako umělkyně a vysokoškolská lektorka. Proto má řada mých publikací především vědecký charakter.
Mé nejúspěšnější publikace jsou ve stylu beletrie. Hned po získání diplomu jsem dostala nabídku napsat knihu o svém otci – velmi talentovaném umělci Georgiji Zajčenko. Kniha měla doplnit velký katalog jeho obrazů, který vydala kyjevská galerie současného umění „@-House“.
V tu chvíli jsem využila svobodné volnosti od všech formálních pravidel vědeckého textu z dějin umění a psala jsem s humorem, živým vyprávěním a zahrnula do tvorby vtipné historky o otci. Záměrně jsem psala tak, aby i člověk, který má k umění daleko, četl tuto knihu s nadšením a se smíchem.
Navíc epigraf k této knize zněl takto: „Tati, jestli se budeš chovat špatně, napíšu o tobě knihu. O to víc v takovém provedení hlubokých myšlenek o podstatě umělce, jeho osobní a výtvarné cestě vynikly čtenáře mnohem jasněji. Doslov byl určen mým vysokoškolským učitelům. Proto v něm stálo: „Dost jsme tě nebičovali“, protože jsem odmítla úplně všechno, čemu jsem se naučila. V čemž jsem se se stejným humorem ospravedlňovala, že jsem živého tvůrčího člověka popsala v živý paradoxní text a že humor vážnou myšlenku nepopírá, ale pomáhá jí, i když to odporuje všemu, co nás učili nejserióznější akademici na Fakultě dějin umění.
Tato moje debutová kniha měla a má úspěch.
Nyní mohu říci, že v mých snech je můj ideální autorský styl – pekelný mix stylu Geralda Durrella, Karla Čapka a Terryho Pratchetta. Okořeněný mou vlastní touhou vytvořit opravdu zajímavý příběh, který “beta testerovi” zanechá dobrý pocit na duši.
Mnoho lidí mě přesvědčovalo, abych v psaní pokračovala. Ale já jsem se snažila nejprve naučit všechno, co „opravdový spisovatel“ umí. Studovala jsem například vypravěčství a scenáristiku. A pořád jsem si myslela, že nejsem dost dobrá.
Paradoxem je, že válka a uprchlictví mě podnítily k tvůrčímu průlomu v malování a psaní.
V současné době například vytvářím grafický román „Ludovik z Kyjiva“. O uprchlickém kocourovi plemene sphynx, který se náhodou ztratil na hranicích. A teď hledá své majitele a prožívá různá dobrodružství a osudy. Prochází vlastně všemi fázemi uprchlíka, adaptuje se v cizí zemi a ocitá se v nových těžce překonatelných podmínkách. Hrdina přitom mluví s ironií a svá dobrodružství popisuje s humorem, také tehdy, když jde o velmi smutné věci.
Protože však tento projekt zahrnuje tisíc osm set textových znaků, a nikoli původní grafický román, oddělila se od „Ludovíka Kyjivského“ zcela odlišná koncepce.
Jedná se o povídku s názvem „Chat “Bohémský kocourek“.
Děj se odehrává na kočičím chatu, kde se setkávají kočky uprchlíků a těch, kteří zůstali v Ukrajině. Očima koček se tak ukáže mnoho různých typů současných Ukrajinců. Zároveň budou kočičí osobnosti velmi rozdílné, jako jeden z hrdinů se například objeví stejný Ludovik z Kyjiva. Objeví se také ukrajinský dobře vychovaný perský kocour „Pan Čokoládka“, který neví, co má dělat s myšmi, které přišly ze sousedního zničeného domu. Kočka žijící v umělcově ateliéru. Kocour žijící v divadle a sledující zkoušky ukrajinského uprchlického divadla. Zcela gangsterský kocour nabízející nelegální práci na drůbežárně. Frontový kocour, který se vydal do války hledat svého majitele. Velmi hodný kocour žijící v kostele (předlohou je skutečný velmi hodný farář z Katedrály svatého Víta). Koťata odvezená ze zatopeného Chersonu. Naprosto bohémská kočka jménem Koška.
Samotný příběh bude vyprávěn s humorem, bez tragické exaltovanosti. Tak jako jde o obyčejný život současné Ukrajiny, kde humor a optimismus pomáhá překonat to opravdu smutné a strašné. Každá z postav má již ve fázi synopse své cíle a možnosti propojení dějových oblouků v kočičím chatu. Všichni mají své vlastní cíle a své vlastní majitele s komplikovanými příběhy. Každá z postav svým způsobem změní realitu a změní sebe sama. Předpokládá se i trocha magického realismu. Koneckonců moderátorem skupiny „Chat “Bohémský kocourek“ je skleněný kocour na stole nějakého českého úředníka. Od té doby, co mu jakýsi podivný řemeslník vyrobil kopii zesnulého starého oblíbeného kocoura, ale je možně, že skleněný kocour jen předstírá obecnou soškou.
Pro tuto kočičí skupinou jejíž zápletka s příběhem mě zaujala, si ilustrace nakreslím sama.
